čtvrtek 30. června 2011

Nemoc

Tak už dolehla ta potvora i na nás. Sárinka měla v noci vysoké teploty, špatně dýchala, hrubým hlasem kašlala, nemohla polykat. Měla jsem velký strach, který jsem si vypěstovala z častých Lukáškovýcch zápalů plic. V noci jsem toho moc nenaspala, srážela teplotu a modlila se, ať se proboha nezačne dusit. Dnes spí Sárinka o něco lépe, stejně mi to ale nedá spát.
Přesto všechno mám dnes dvě velké radosti. První je, že Sárinka úplně bez problémů navštívila svou obvodní lékařku. Asi před rokem jsme ji nemohli dostat ani do čekárny, před pár měsíci pak do ordinace. Dnes tam šla sama. Při vyšetřování paní doktorkou sice trochu pofňukávala a na podívání do krku jsem ji musela podržet, ale přesto to zvládla bez řvaní a pištění. Sedla si na židličku a já mohla v klidu s paní doktorkou mluvit. Jindy zpocená, neslyšící vlastního slova jsem popadla recepty a utíkala ven. Nevím, jestli to bylo tou teplotou, nebo tím, že si občas hrajeme na doktory a tak částečně ví, co ji čeká. Užívala jsem si tu normálnost, než příjde zas nějaké očkování a sklouzneme tam, kde už jsme byli. Lukášek šel s námi, absolvoval zároveň 7-letou preventivní prohlídku. Je to už velký kluk a postaral se o sebe chlapsky sám. Měla jsem z obou velkou radost a cítila jsem se zas jako matka, místo, teď nějak nemůžu najít to správné slovo, které by vystihlo tu určitou poníženost před ostatními matkami, které jen očkem sledují svoje děti a kroutí hlavou nad tím vaším.
A ta druhá radost? Viděla jsem už všechny naše fotografie z projektu Dotek světla, které nafotila Jana Síťa Slováčková v ateliéru PS Quill v Brně. Nechápu, jak to Jana Síťa dělá, ale prostě to umí. Její práce opravdu obdivuji a jsem moc ráda, že nás fotila právě ona. Všem patří velký dík.

pátek 24. června 2011

Projekt "Dotek světla" a setkání s Justýnkou a její rodinou

Ve středu jsme navštívili Brno. Hlavním důvodem bylo focení u Jany Síti Slováčkové - Atelier PSquill pro projekt "Dotek světla" (odkaz zde) a  s tím spojené setkání s Justýnkou, Luckou a Jarkem. Kéž by bylo takových dní více. O našem setkání s Justýnkou už krásně psala Lucka na svém blogu, nenapsala bych to lépe. Nebudu ji citovat, k přečtení zde. Jen chci dodat, že jsme poznali báječné lidičky a moc nám přirostli k srdci. Lucčin blog o Justýnce sleduji od samého počátku a moc jim fandím. Setkání bylo úžasné a my konečně osobně poznali malou Justýnku. Její pózování manekýnky vidím ještě teď, je úžasná. Prostě jsem moc ráda, že jsme se poznali a jsem za to moc vděčná, protože takových spřízněných dušiček je pomálu. Velké díky.

A co Jana Siťa?  Další takový človíček s velkým "Č". Už když jsem ji e-mailem oslovila, byla velmi vstřícná a ochotná. Rázem ze mne spadly všechny ty obavy ohledně zvládnutí focení. Na Doteku světla je odkaz na její blog, k nahlédnutí zde a musím říct, že je opravdu na co koukat. Její fotky mají duši, není to pouhé cvaknutí spouště u foťáku. Listovala jsem si nimi mnohokrát a ještě budu, protože z nich vyzařuje takové malé kouzlo, které bych taky někdy chtěla zachytit.
A teď k samotnému focení. Doma jsem už předem vyprala a načechrala všechny ty šatičky a náhradní oblečení. Mohla jsem si ale ušetřit práci. Po Setkání s Justýnkou na hřišti jsme dorazili do studia špinaví, zpocení a Lukášek navíc mokrý. Musel přeci vyzkoušet tu fontánku na hřišti! A co nám zůstalo ještě čisté, tak to jsem dorazila já. Nesla jsem šaty na ramínku přes dvůr tak, že jsem nimi pěkně zametla. Přesto všechno musím ale uznat, že focení, až na počáteční pofňukávání Sárinky proběhlo v pohodě, Síťa to prostě s dětmi a nakonec i s námi umí. Sárinku myslím dostalo půjčení krásné sukýnky, to se jí moc líbilo. Tatínek taktéž zabodoval, byl donucen Lukáškem vyfotit se jako anděl. Měl být vzorem pro Lukáška, jak se k tomu má chlap postavit:-) Vizáží se spíš hodí na čerta (černé dlouhé vlasy, chlupaté tělo:-), ale jako anděl taky ušel, už se těším na výsledek. Moc děkuji Síti, že nám věnovala tolik času a měla s námi trpělivost. Focení bylo příjemné a pro mne znamenalo ještě něco víc, než mít krásnou vzpomínku na naše setkání a na zachycené Sárinčeno dětství. Znamenalo to pro mne ještě něco daleko podstatnějšího, že se najde skupinka lidí, kterým nejde jen o peníze, ale udělat radost jiným, což je v dnešní době naprostou vzácností. Proto velké DÍKY vám všem....
Ještě malý vzkaz pro Slzičku. Jana Síťa se nás ptala, zda jsi dostala naše vzkazy. Myslím, že to stojí za to!!!








čtvrtek 16. června 2011

Dvojníci

Tak jsme se zas po delší odmlce odhodlali něco vytvořit. Inspiroval nás Jára se svým povedeným dvojníkem.
Lukášek se nechal obkreslit, Sárinku jsme ale nepřemluvili. Několikrát se odhodlala a sedla si, ale to bylo asi tak vše.
Luky se hodně vrtěl, že ho to lechtá, hlava se nám vytvořila poněkud malá.

Vše bylo v pořádku do doby, než Sárinka začala do sebe míchat barvičky. Byla to moje chyba, měla jsem koupit přeci dvoje.
Takže, když nebrečí Sárinka, tak pro změnu vyvádí Lukášek. Pak už chytám nerva i já.

Po domlouvání a mém hledání dalších barviček se uklidnil a mohlo se pokračovat.

         Sárinku ale začalo víc bavit míchání barev, tvořila v láhvi "modrou".

         Pak se ale nechala ukecat a svého dvojníka pomalu dokončila.
Umělecký pohled jedním okem. Teď vidím, že má naše umělkyně každou ponožku jinou:-)
                             Nakonec i bráška trochu poradil a pomohl.
                     Ještě vystřihnout. Sárince jsem vystřihla dvojníka já.

                     A závěrečné foto s dvojníky. Uf, dalo to ale zabrat.

středa 15. června 2011

Nový nástupce

Hurá! Už nemusím vyrábět komunikační kartičky. Mám nového nástupce, který udělá vše za mne a já můžu hodit nohy na stůl. Sárinka si začala vyrábět kartičky sama! Myslím, že na poprvé je to docela dobré. Začala se zvířátky, které v knížkách jinak přeskakuje, ale asi pro ni byly nejjednodušší.

neděle 12. června 2011

Svatba

Tak s tímto nešťastným materiálem jsme měli jet na svatbu. Účast na svatbě jsme nakonec odvolali, netroufli jsme si. Obřad se měl konat na zámku v Lešné u Zlína, asi 50 km od Olomouce, tudíž brzy vstávat což pro naše ratolesti není. Taktéž jsem si nedokázala představit někde v takovém horku bavit své děti, než se všichni vyfotí, byla tam velká časová prodleva. Důvodů se nakonec nashromáždilo povíce a ikdyž už jsme byli celkem nachystaní, raději jsme se omluvili.
Sárinka se trochu uklidnila, ale Lukášek byl pořád nešťastný. Na všechny akce se musí doslova přemlouvat.

 Jelikož se hostina konala jen pár km od Olomouce, nedalo to mému příteli a s Lukáškem se tam  rozjeli podívat. Lukáškovi se tam nakonec moc líbilo, tak ještě k večeru přijel Mirek i pro Sárinku. Jak v Kocourkově, ale aspoň po částech jsme se zůčastnili:-)

 Sárinka mi udělala velikou radost. Vzala si ze svatby malý dortíček, který celou cestu držela v ručičce, byl pro maminku. Po jejím příjezdu jsem ho musela hned celý sníst, byl přeci pro mne. Jsem moc ráda, že si na mne vzpomněla. Co víc si přát....

pátek 10. června 2011

Logopedie

Naše cesta na logopedii se pomalu, ale jistě stává cestou plnou menších rituálů. Snažím se je částečně omezovat, ale moc se mi to nedaří, nástrahy jsou na každém rohu. Prvním lákadlem je za sklem vystavená Kinder člokoláda v novinovém stánku na zastávce, kde čekáme na tramvaj. Snažím se ji kupovat předem a dávám jí Sárince pokaždé v jinou dobu, ale stejně jí stánek přitahuje jako magnet. Další zastávka je přímo před logopedií. Jednou jsem jí tam koupila místo svačinky koláček a od té doby je to naše další zastávka. Logopedii máme ve městě, na každém rohu, zmrzlina koblížky apod. Dříve mne také Sárinka hned po logopedii hnala do hračkárny v Prioru, je hned vedle. Nevzpomínám na to zrovna nejraději, nebyla s ní domluva, obvykle to skončilo řevem. Na logopedii jsem pak určitou dobu chodila vyzbrojena různými nafukovačkami, abych předešla zbytečným nákupům věcí, které jsme už doma měli. To bysme za chvíli přišli na mizinu. Další naší zastávkou se stal stánek hned vedle Prioru (asi náhražka za hračkárnu), kde se pečou fornetti. Koupím pár kousků, chňapnu Sárinku a utíkám s ní na tramvaj. Nechci vypadat jak nějaký lakomý rodič, ale Sárince se hodí snad všechno. V Supermarketech s ní velké problémy nejsou, dá si spoustu věcí vymluvit, ale při těchto pochůzkách ví jak na mne. Asi Sárinka razí heslo, když po mne něco chceš, tak se taky trochu snaž!

středa 8. června 2011

Odchod ze školky

Dnes byla Sárinka naposledy ve školce, jelikož její asistentka Katka dala výpověď a odjíždí domů. Školka byla velmi hezká a vzdálená jen pár kroků od našeho domu, ale když to nefungovalo jak má, co se dá dělat. Jenže ono to těch posledních pár dní fungovalo a dobře. Stačil k tomu jistý krok a odvaha slečny asistentky.  Sárinka si asistentku Katku oblíbila, začala si všímat co nosí a chtěla to taky, doma si pořád zpívala její melodii z telefonu. Po besídce chtěla neustále nosit šatičky a zpívat písničku o broučcích, na kterou společně nacvičovaly na besídku. Překvapilo mne, jak o Sárince teď hezky mluví i děti ve školce.
Brala jsem náš odchod tak nějak normálně, říkala jsem si, že třeba někde to bude fungovat daleko lépe. Těch posledních pár dní mne ale tak nějak rozhodilo. Tak to mělo být už od začátku a mohlo to tak zůstat ještě další dva roky. První naše asistentka, která nám hodně přirostla k srdci, nás taky brzy opustila. Bohužel ze stejného důvodu.
Sárinka nedokáže vyjádřit emoce a tak jsem se uklidňovala, že prostě přestane chodit do školky a v září nastoupí do jiné. Opak je zase pravdou. Sárinka si školku v poslední době moc oblíbila a chce do ní i večer. Obouvá si boty a říká "do ktolky" (do školky). Jak jí mám vysvětlit, že už tam zítra nepůjde, vlastně už nikdy. Že už tam Katka nebude, už odjela daleko domů. Lukáškovi bych to nějak vysvětlila, ale jak to mám vysvětlit autistickému dítěti? Je mi jí moc líto. Nemá kamarádku, když si nějakou holčičku najde, neumí s ní komunikovat, hrát si. Jen za ní chodí a napodobuje ji, ale holčička si chce hrát a tak jde jinam. Přitom Sárinka nikomu neubližuje, raději ustoupí, k ostatním dětem je velmi opatrná, neublíží. Jako matku mne to nesmírně bolí, tak jako tento odchod ze školky. Konečně si našla spřízněnou duši a zase je konec. Jak těžce se navazují vztahy a jak lehce prchají někam do neznáma...

úterý 7. června 2011

Oslava Lukáškových narozenin

Čas neúprosně letí a Lukášek už v neděli oslavil sedmé narozeniny. Oslava byla příjemná, Lukášek vyjímečně spokojený, jen ho mrzelo, že nepřišli i ostatní členové rodiny. Částečně to byla moje vina, se všemi nemám stejný názor na danou věc. Počasí se ale vydařilo, babičky upekly krásné dorty a Lukášek dostal vysněný dárek - dětský detektor, s kterým hned začal překopávat celou zahradu. Včera jsme ho byli společně vyzkoušet na polní cestě. Je hodně udusaná, samé kamení. Po mém 2-hodinovém kopání na rozpáleném slunci jsme našli dvě dvoukoruny a starou minci. Špinaví, já s klíštětem na ruce jsme za burácení bouřky dorazili domů. Při zpáteční cestě jsem měla docela strach, kousek od nás spadla velká větev z kaštanu, ale měli jsme poklad. Bohužel jen poloviční, Lukášek tu starou minci ztratil, takže jsme domů donesli jen ty dvě dvoukoruny.
                                       Dorty od šikovných babiček.


                                         První zkouška detektoru.
                     Byla i zpěvačka a nebyla zas tak drahá. Za kokino...

pátek 3. června 2011

Melancholie

Myslela jsem si, že tyhle záležitosti jsou výsadou zimních pochmurných dní, ale opak je pravdou. Melancholie na mne padla právě teď, kdy jsem celkem v pohodě a nic závažného neřeším. Měla bych se radovat z rozkvetlé zahrady, ze Sárinčena nového domečku, z vydařených besídek a dalších malých Sárinčených pokroků, ale nic. Přepadá mne beznaděj, pocit marnosti a ztracenosti. Ztrácím se v tomhle světě. Tolik věcí nechápu, nerozumím lidem. Mám strach z toho co příjde, vůbec se netěším na nové věci a bojím se, moc se bojím nemoci, smrti, ztráty, někdy i zlosti a neporozumění lidí.  Najednou jsem nějak zranitelnější. Připadám si jak křehká vázička, která padá k zemi a čeká, zda se roztříští na desítky střepů nebo zůstane jen tak ležet na zemi. Najednou mi připadá, že to co dělám, nemá smysl, žádnou hodnotu. Věci kolem mne mají jinou barvu, jiný rozměr a já nejsem, to co jsem. Čím jsem starší, jsem zranitelnější, nechci vidět příští roky. Doufám, že mě ta mrcha brzy opustí a příjde jiná, ale s lepší pověstí!

středa 1. června 2011

Pasování předškoláků

Dnes byl Lukášek pasován na předškoláka, akce se konala v prostorách zahrady MŠ. Počasí se umoudřilo, přestalo pršet, ale se Sárinkou to bylo horší. Holt, každý den není posvícení. Lítala ze skákacího hradu do stánku s cukrovinkami a zpět a já za ní. Koupili jsme jí  cukrovou vatu a jahodovou ledovou tříšť, ale ještě měli citronovou a popcorn. Nejdříve jsem se divila, že je nabídka sortimentu tak chudá, ale díky za to!!! Je zvláštní, že čím je Sárinka unavenější, tím je vlastně aktivnější. Ve školce už od rána plnili různé sportovní úkoly a pak ještě tato odpolední akce. Sárinka má velmi dobrou výdrž, ale v těchto vedrech bývá unavenější, kdo není? Byla upištěná, neposlušná a hlavně hyperaktivní. Chtěla jsem si aspoň na chvíli popovídat s maminkami ostatních dětí, ve školce už končíme a jindy k tomu moc příležitostí není, ale nezadařilo se. Na chvíli jsem zase záviděla ostatním rodičům sedících na lavičkách v družných rozhovorech, kdy jejich ratolesti pobíhají a chodí k rodičům jen pro peníze, nebo pro pití.  Ale bylo to jen na chvíli a já jsem vděčná, že na takové akce vůbec chodíme, i když za menšího pozdvižení, "ale i muži mají své dny"!
                                                Náš předškolák.
                         Pohodlí nadevše. Ostatní mne moc nezajímají.
            To ve sklenici je živá žába, musela taky na oslavu, pro změnu
                                              Lukáškův nápad!!!




                                                  Nespokojenost.
                            Moje oblíbená trasa -  hrad - stánek a zpět.