středa 16. května 2012

Odmlka

Už delší dobu jsem nenapsala příspěvek na náš blog. Nebyl k tomu vážný důvod, jen více práce spojené s příchodem jara. Večer obvykle padám únavou, usínám nad prvními otevřenými řádky. Tím se všem omlouvám, že v posledním době nekomentuji vaše příspěvky. A také hlavně děkuji všem, kterým nejsme lhostejní. Dostala jsem v poslední době několik e-mailů, co se s námi děje. Moc děkuji za zájem. Uvědomuji si při psaní těchto řádků, že váš zájem je větší, než zájem těch nejbližších z naší rodiny. Každý děláme chyby, ale zatrpklost a lhostejnost není řešením. Prostě s některými lidmi je opravdu těžká domluva, moc mne to mrzí. Obzvlášť, když se jedná opravdu o ty nejbližší.
Kromě fyzické únavy se dostavila také únava psychická. I když toho v poslední době zas tak moc neřeším, přesto jsem nějak vyčerpaná.  Obávám se, možná už předčasně, nástupu Sárinky do školy. Zatím vše spíš směřuje k tomu negativnímu než naopak. Za vším stojí opět finance. Místo dvou tříd (roztřídění dětí podle míry retardace) bude třída jen jedna. Místo dvou asistentů pedagoga (jeden pro neslyšící, jeden pro slyšící děti) bude jen jeden. Navíc, jak to tak vypadá, ve třídě budou jen samí hyperaktivní kluci, což beru asi jako největší prohru. Problém spočívá v tom, že Sárinka začala v poslední době napodobovat. Napodobování je velmi důležité pro její další sociální vývoj. Napodobuje ale jen holčičky. Ve školce si vybrala tu nejchytřejší a nejhodnější holčičku Zuzanku. Jednu dobu se do ní i jakoby převtělila. Místo Sárinky jsme měli doma Zuzanku. V určitém smyslu to byla veliká pomoc, protože Zuzanka byla naše vodítko. Stačilo říci Zuzanka a Sárinka šla tam, kam nechtěla, dělala věci, které dříve odmítala. Takže v poslední době pozorujeme všechny holčičky. Na zastávce zkoumáme jejich školní tašky, pitíčka, v autobuse musíme sedět co neblíže, přesedat si na jejich místa.  Ze všeho toho usuzuji, že potřebuje sociální kontakt s vrstevníky, hlavně holčičkami. Jenže to není zase tak jednoduché. Sárinka ještě není schopná plnohodnotné hry, což každou holčičku spíš po krátké době omrzí. Snaží se o hru, ale ta je jen jednoduchá. Omezuje ji v tom také  malé slovní vyjadřování.

V tomhle směru cítím ze strany školy do budoucna velké omezení. Musím věřit na zázraky a doufat v nějaké pozitivní změny. Život je jedna velká neznámá, tak uvidíme.
                                               Panáček ze školky.
                                     Srdíčko s pusou pro maminku.
                Lukášek vyrobil v keramice krásné domovní číslo. Už visí.


 
                                  Táta to prostě bez Sárinky neumí.

                                       To hrabání ale byla dřina.
                        Teď už jen uhlídat před housenkami a slimáky.



                                                         U tety.

                                                 Trochu zábavy.

                                                     Návštěvník.


                         Lukášek astronaut. Teda doufám, že je to Lukášek.




                                              Po práci odpočinek.

                                               Přeji hezké dny.