Ze samého uklízení a přitom se bojím pozvat do našeho domu návštěvu.
Z nekonečného učení se Sárinkou, které přináší jen pochyby.
Ze samého tvoření a přitom jsme nic povznášejícího nevytvořili.
Z neustálého boje s časem a únavou.
Z křiku, který vychází z mých úst, ale nejsem to já.
Z nekonečných rozhovorů s mým přítelem, které nevedou nikam.
Z černých myšlenek, které se u nás stále početněji zabydlují.
Snažím se volat o pomoc, ale nikdo mne neslyší. Všichni nějak oslepli, oněměli, je to pohodlnější.
Má nálada vychází asi z nekonečného úklidu domácnosti, z pocitu osamění, z pocitů, že nic nemá cenu. Sárinka navíc začíná mít pocity úzkosti a pláče, což je dost skličující pro nás pro všechny. Začínám se bát.
Budou přeci ale vánoce a já bych se měla těšit a radovat....
