Odchod ze školky

Dnes byla Sárinka naposledy ve školce, jelikož její asistentka Katka dala výpověď a odjíždí domů. Školka byla velmi hezká a vzdálená jen pár kroků od našeho domu, ale když to nefungovalo jak má, co se dá dělat. Jenže ono to těch posledních pár dní fungovalo a dobře. Stačil k tomu jistý krok a odvaha slečny asistentky.  Sárinka si asistentku Katku oblíbila, začala si všímat co nosí a chtěla to taky, doma si pořád zpívala její melodii z telefonu. Po besídce chtěla neustále nosit šatičky a zpívat písničku o broučcích, na kterou společně nacvičovaly na besídku. Překvapilo mne, jak o Sárince teď hezky mluví i děti ve školce.
Brala jsem náš odchod tak nějak normálně, říkala jsem si, že třeba někde to bude fungovat daleko lépe. Těch posledních pár dní mne ale tak nějak rozhodilo. Tak to mělo být už od začátku a mohlo to tak zůstat ještě další dva roky. První naše asistentka, která nám hodně přirostla k srdci, nás taky brzy opustila. Bohužel ze stejného důvodu.
Sárinka nedokáže vyjádřit emoce a tak jsem se uklidňovala, že prostě přestane chodit do školky a v září nastoupí do jiné. Opak je zase pravdou. Sárinka si školku v poslední době moc oblíbila a chce do ní i večer. Obouvá si boty a říká "do ktolky" (do školky). Jak jí mám vysvětlit, že už tam zítra nepůjde, vlastně už nikdy. Že už tam Katka nebude, už odjela daleko domů. Lukáškovi bych to nějak vysvětlila, ale jak to mám vysvětlit autistickému dítěti? Je mi jí moc líto. Nemá kamarádku, když si nějakou holčičku najde, neumí s ní komunikovat, hrát si. Jen za ní chodí a napodobuje ji, ale holčička si chce hrát a tak jde jinam. Přitom Sárinka nikomu neubližuje, raději ustoupí, k ostatním dětem je velmi opatrná, neublíží. Jako matku mne to nesmírně bolí, tak jako tento odchod ze školky. Konečně si našla spřízněnou duši a zase je konec. Jak těžce se navazují vztahy a jak lehce prchají někam do neznáma...

Oslava Lukáškových narozenin

Čas neúprosně letí a Lukášek už v neděli oslavil sedmé narozeniny. Oslava byla příjemná, Lukášek vyjímečně spokojený, jen ho mrzelo, že nepřišli i ostatní členové rodiny. Částečně to byla moje vina, se všemi nemám stejný názor na danou věc. Počasí se ale vydařilo, babičky upekly krásné dorty a Lukášek dostal vysněný dárek - dětský detektor, s kterým hned začal překopávat celou zahradu. Včera jsme ho byli společně vyzkoušet na polní cestě. Je hodně udusaná, samé kamení. Po mém 2-hodinovém kopání na rozpáleném slunci jsme našli dvě dvoukoruny a starou minci. Špinaví, já s klíštětem na ruce jsme za burácení bouřky dorazili domů. Při zpáteční cestě jsem měla docela strach, kousek od nás spadla velká větev z kaštanu, ale měli jsme poklad. Bohužel jen poloviční, Lukášek tu starou minci ztratil, takže jsme domů donesli jen ty dvě dvoukoruny.

                                       Dorty od šikovných babiček.

                                         První zkouška detektoru.

                     Byla i zpěvačka a nebyla zas tak drahá. Za kokino...

Melancholie

Myslela jsem si, že tyhle záležitosti jsou výsadou zimních pochmurných dní, ale opak je pravdou. Melancholie na mne padla právě teď, kdy jsem celkem v pohodě a nic závažného neřeším. Měla bych se radovat z rozkvetlé zahrady, ze Sárinčena nového domečku, z vydařených besídek a dalších malých Sárinčených pokroků, ale nic. Přepadá mne beznaděj, pocit marnosti a ztracenosti. Ztrácím se v tomhle světě. Tolik věcí nechápu, nerozumím lidem. Mám strach z toho co příjde, vůbec se netěším na nové věci a bojím se, moc se bojím nemoci, smrti, ztráty, někdy i zlosti a neporozumění lidí.  Najednou jsem nějak zranitelnější. Připadám si jak křehká vázička, která padá k zemi a čeká, zda se roztříští na desítky střepů nebo zůstane jen tak ležet na zemi. Najednou mi připadá, že to co dělám, nemá smysl, žádnou hodnotu. Věci kolem mne mají jinou barvu, jiný rozměr a já nejsem, to co jsem. Čím jsem starší, jsem zranitelnější, nechci vidět příští roky. Doufám, že mě ta mrcha brzy opustí a příjde jiná, ale s lepší pověstí!

Pasování předškoláků

Dnes byl Lukášek pasován na předškoláka, akce se konala v prostorách zahrady MŠ. Počasí se umoudřilo, přestalo pršet, ale se Sárinkou to bylo horší. Holt, každý den není posvícení. Lítala ze skákacího hradu do stánku s cukrovinkami a zpět a já za ní. Koupili jsme jí  cukrovou vatu a jahodovou ledovou tříšť, ale ještě měli citronovou a popcorn. Nejdříve jsem se divila, že je nabídka sortimentu tak chudá, ale díky za to!!! Je zvláštní, že čím je Sárinka unavenější, tím je vlastně aktivnější. Ve školce už od rána plnili různé sportovní úkoly a pak ještě tato odpolední akce. Sárinka má velmi dobrou výdrž, ale v těchto vedrech bývá unavenější, kdo není? Byla upištěná, neposlušná a hlavně hyperaktivní. Chtěla jsem si aspoň na chvíli popovídat s maminkami ostatních dětí, ve školce už končíme a jindy k tomu moc příležitostí není, ale nezadařilo se. Na chvíli jsem zase záviděla ostatním rodičům sedících na lavičkách v družných rozhovorech, kdy jejich ratolesti pobíhají a chodí k rodičům jen pro peníze, nebo pro pití.  Ale bylo to jen na chvíli a já jsem vděčná, že na takové akce vůbec chodíme, i když za menšího pozdvižení, "ale i muži mají své dny"!

                                                Náš předškolák.

                         Pohodlí nadevše. Ostatní mne moc nezajímají.
            To ve sklenici je živá žába, musela taky na oslavu, pro změnu
                                              Lukáškův nápad!!!

                                                  Nespokojenost.

                            Moje oblíbená trasa -  hrad - stánek a zpět.