pondělí 18. července 2011

Osamělost ?

Byla jsem s Lukáškem, Sárinkou a mojí mámou na prázdninách u babičky. Jezdíme tam každý rok, dříve i několikrát do roka. Měla bych se radovat, že jsme společně (až na pár výstupů) prožili hezký týden, ale mně je nějak smutno. Tentokrát to není smutek nad tím, co umí naše malé příbuzenstvo a co všechno neumíme my, ani nad spoustou těmi pro jiného maličkostmi, které berou ostatní jako samozřejmosti života, ale my je tak těžce postrádáme. Bylo mi smutno, že mi zas po dlouhé době bylo fajn s lidmi, které dlouho neuvidím, možná už  nikdy. Proč všechny ty spřízněné duše bydlí prostě jinde než já. V poslední době jsem se dost izolovala od okolního světa. Nebylo to okolí, ale já, kdo neměl potřebu komunikovat. Neuměla jsem se bavit o normálních věcech a předstírat běžný život, který nemám. Přes blog jsem se dostala k lidem, kteří mi najednou rozumněli a já jim. Našla jsem si tak určitou cestu a byla vyrovnanější a spokojenější, dostalo se mi porozumění. Zapomněla jsem tak ale nějak, že je to ale jen určitý druh komunikace. Před pár dny jsem si to uvědomila. Bylo mi moc bezva, když jsem osobně poznala Lucku s Jarkem a Justýnkou. Síťa je taky super ženská. Jo, bezva, ale co dál, přes plot na sebe zrovna nevoláme. Není to zas tak daleko, ale ani na častější návštěvy. Je mi to moc líto.
Taktéž u babičky. Lukášek se zamiloval do o rok mladší holčičky Emy a já si moc rozumněla s její maminkou Janou. Sárinka si zase padla do noty s Agátkou od mé sestřenice, kterou mám taktéž velmi ráda.  Je to malý zázrak, že mé děti mají kamarády a já si můžu bez nějaké přetvářky normálně pokecat. Nic víc, nic míň, jen se občas sejít a poklábosit. Myslela jsem si, že se bez toho v pohodě obejdu, ale teď cítím, že mi to chybí. Člověk prochází určitými stádii a v každém tom období potřebuje něčeho více, jiného zase méně. Mně momentálně chybí "fyzická" kamarádka. Na druhou stranu aspoň vím, co mi vlastně chybí. Takže létu a prázdninovým setkáním hurá. Ještě jsem zvědavá, jak odloučení bude prožívat náš zamilovaný Lukášek. Vzalo ho to fest....

7 komentářů:

  1. Lenko, asi podobnými stádii procházíme všechny. Já mám výhodu, že je Jára nejmladší v rodině, tudíž jsem postupem času tu naší osamělost vyřešila převážně tak, že jsem si našla kamarádky, které prožívají podobný život jako já s Járou. Jsou to maminky ze školy, jejich děti jsou různě postižené. S "normálama" trávíme málo času, hl.z toho důvodu, že mají jiné starosti, jiné volnočasové aktivity než my. S příbuznými se stýkáme pravidelně, nemáme to daleko - ale taky ne tak často, jak bychom rádi.
    Moc ti přeju, ať najdeš tu svoji "spřízněnou" dušičku někde poblíž. A doufám, že pak na nás, virtuální kamarádky, nezanevřeš:-)))

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Leni, to je mi lito, ze smutnis. U vas v okoli neni nikdo s podobnym naturelem jako ty a vase rodinka? Mam spis opacny pristup. Chodim s holkama jednou tydne cvicit a snazim se, aby mne /nenormalni/ zacaly brat jako normalni. :-))Ja vypravim o svych problemech ony zase o svych. Stipa ma deti rad, ale zatim si s nimi moc nerozumi. Drzim palce at se nejaka prima kamoska brzy vyloupne co nejbliz vaseho domova. Slunicko a pohodicku preje Jana a Stipa

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Napsala jste to velmi výstižně a hezky. V určitém věku už je dost obtížné najít "fyzickou" kamarádku. Možná je to tím, že už má člověk vytříbenou osobnost, zájmy, není tolik tolerantní.. a nemá čas plýtvat... Těžko říct. Přestože mám dvě zdravé děti, stala jsem se tzv. zelenou vdovou, a samotu a izolaci pociťuju také. Přeju hodně štětí a abyste Vy tu svou spřízněnou duši blízkou názory i prostorově :-) našla.

    OdpovědětVymazat
  5. Hmmmm:-)Jasně že,někteří lidi jsou fajn i přes to že mají zdravé děti a nás maminky s postiženými berou normálně a nevadí jim to a třeba by se i rády kamarádily:-)Ale já osobně bych se asi raději stýkala s těmi co mají stejné děti jako já,také v okolí nikoho s postiženým dítkem nemám,poznala jsem zatím asi jen Vás osobně...V rodině mám malou neteř je jí 14 měsíců a když vidím jak se rozmlouvá a jak je šikovná jak je to s ní jednoduché,nedělá mi to dobře,já už jsem se tak nějak smířila s tím,že mezi obyč. lidi prostě nikdy nezapadnu a ani už to nějak nechci,mě nevadí,že bydlíte daleko,stačí mi pocit,že jsem Vás poznala a že jste:-)Ale každý to máme jinak,proto přeji aby jsi našla poblíž nějakou kamarádku:-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc, moc vám všem děkuji za povzbudivá slova. Od rána otročím na zahradě a uklízím, takže jsem ty smutky nějak prací vyhnala. Jo, holt práce léčí. Díky za to, že vás všechny "virtuální kamarádky" mám a můžu se s vámi podělit nejen o radosti, ale také o starosti.

    OdpovědětVymazat
  7. Leni, napsala jsi to moc hezky. Škoda, že nebydlíš blíž, ráda bych Tě poznala. I já se často cítím SAMA a proto se snažím vyjíždět občas mezi lidi..díky Bohu za maminku a její hlídání. Bez ní bych nemohla NIKAM.

    OdpovědětVymazat