Potáborová deprese

Kdyby jsme věděli, co dokáží udělat s Lukáškem 3 dny strávené v příměstském táboře, nikdy bychom ho tam nepřihlašovali. Myslím si, že tábor nebyl vůbec špatný, ale nesedl mu. Bere to jako velkou prohru a začíná panikařit z nástupu do školy, do které se tak těšil. Snažíme se mu všemožně vysvětlovat, domlouvat, ale nic nepomáhá. Chvíli je v pohodě a najednou se rozbrečí. Má strach, že bude celý den bez nás v cizím prostředí, že se mu nebude ve škole dařit apod. Trochu dávám vinu také školce, protože v ní nemohl zůstávat i po obědě a zvykat si tak nenásilně na delší odloučení. Museli jsme ho vyzvedávat hned po obědě, paní vedoucí učitelka chtěla mít na spaní co nejmenší počet dětí. Nebyl tam vlastně ani celé 4 hodiny.
  Možná si chce sám něco dokazovat, ale neví jak na to. Jeden den chce jet na 3 dny s nadšením k babičce, večer tam už pláče. Chceme, aby jel domů, ale on trvá na tom, že chce k druhé babičce. Když přijede k druhé babičce, po hodině mi volá, že chce zpátky k té první, že se mu stýská po pejskovi. Je zmatený, plačtivý, naprosto rozhozený. V noci se vzbudí a mluví o táboře. Snažíme se být velmi trpěliví a neustále ho přesvědčujeme, že se nemusí školy bát, že je velmi šikovný, že tábor vzdaly i jiné děti, že nemusí mít výčitky, že ho máme strašně rádi a chceme být s ním, prostě pořád dokola, ale nějak to nepomáhá. Snažíme se ho různě zabavit, ať nemá zbytečné myšlenky, ale to nestačí. Doufám, že se vše zlepší a nebude mít na tábor a školu nějaké traumatizující vzpomínky. Dětství je velmi křehké, co se může zdát pro dospělého malicherností, pro dítě je  naopak velmi důležité, rozhodující. Vše se ukládá v jeho hlavičce a v dospělosti se může projevit negatismem. Snad jsme v něm něco nezlomili....