U nás v Kocourkově

Holt, dnešní doba je jiná! Princezna už nelíbá žabáka v domnění, že se promění v prince, ale tříská s ním o zem. Vše se upravuje, takzvaně inovuje, ale je to vždy k lepšímu? Zamýšlím se nad některými skutečnostmi, ale můj mozek to nějak nebere. Asi jsem stále nastavena na jinou frekvenci či co, nebo nemám potřebnou aktualizaci.
Myslím si, že postižené (odpusťte mi to slovo) děti potřebují osobitý přístup. Nejvíce je ho potřeba právě ve vypjatých, jim stresujících situacích. Mé zamyšlení se týká zubní ordinace pro postižené děti. Očekávala bych, že zde najdu tolerantní a připravené lékaře a ne střídající se kopu nezkušených mediků, kteří se nemají na kom učit. Rozumím, někde se to naučit musí, ale nechápu to, proč zrovna zde. Jsou naše děti pokusní králíci? Pro společnost jsou jen zátěží, jsou neproduktivní, tak aspoň proč je nevyužít na pokusy? Vím o případu, kdy se na slepém klučinovi vystřídalo několik mediků, aby si mohli vyzkoušet vytáhnout jeho oko a prohlédnout si ho pěkně ze všech stran. Nikoho nezajímal jeho ukrutný křik a bolest rodičů sedících v čekárně. Byla to přeci výuka.
Když jsem volala do zubní ordinace, tak mi bylo sděleno, že akutní případ přeci nemohou řešit hned, vše se musí nejdříve naplánovat s mediky. Takže musím svému dítěti sdělit, ať si otok nechá zatím splasknout a zub hodí na stranu a až budou mít medici praxi, můžeme přijít. A to vlastně taky ne, protože má Sárinka do zubní ordinace chodit už od jednoho roku, aby si postupně na všechny ty střídající se mediky zvykala. Já bych byla šťastná, kdybych jí vůbec do té ordinace a na zubní křeslo dostala, předváděčky medikům u nás ale asi nehrozí.  Myslím si, že by se od nás v Kocourkově mohli  i ledas čemu přiučit.