Apla Praha - diagnostika

Včera jsme podnikli druhou cestu do Prahy za účelem diagnostiky Sárinky. Cestou za deštivého počasí, v nekonečných kolonách aut a bezohledných řidičů jsem se ptala, proč tuhle cestu vůbec podnikáme. Skutečnost, že má Sárinka autismus už víme, lepší diagnózu asi nedostaneme, vyléčena nebude a my budeme o Kč 3.000,- chudší, což zrovna není málo. Dala bych cokoliv, ale v tomhle případě je to  bohužel k ničemu.
Navíc jsme vyšetření den předem odvolali, jelikož se Sárince po zvracení a celodenním kašli objevily na celém těle pupínky podobné neštovicím. Sárinka měla neštovice před 2 roky, ale byly tak slabé, že jsme pochybovali, zda je vůbec prodělala. Byli jsme u lékařky, ale ta nebyla schopna neštovice vyloučit, prý je to sporné. Volala jsem proto do Prahy, že je Sárinka nemocná, ale nejbližší termín byl až v lednu, proto jsme se nakonec rozhodli, že pojedeme. Sárinka byla moc hodná, byla jsem překvapena, že dokázala v autě prosedět přes 8 hodin. V tomhle případě můžu být asi vděčná všem billboardům, které lemovaly dálnici.
A závěrem? I když jsem diagnózu předem věděla, přesto jsem si ji vyslechla se staženým hrdlem. Snažila jsem se nebrečet, ale v autě to na mě všechno dolehlo. Každá matka, která si už nějakou špatnou diagnózu kdy vyslechla ví, jak skličující a bezradný je to pocit. Stále slyším ta slova, že autismus je těžké psychické postižení. Podle dr. Thorové na tom Sárinka zas tak dobře není. Možná jsem se nechala na chvíli ukolébat chválou ve školce, chválou na psychologii a vůbec lidmi, kteří s ní přišli v poslední době do styku. Když se nad tím zpětně zamyslím, dělá obrovské pokroky, ale zdaleka to asi nestačí. Čas neúprosně běží. Aspoň na chvíli jsem si přála slyšet, že autismus u Sárinky je alespoň atypický, vysokofunkční.  Není, byl u ní diagnostikován dětský autismus středněfunkční, podrobnou zprávu dostaneme za týden.

Proč je to tak všechno těžké. Chtěla bych aspoň na chvíli žít normální život jako tisíce jiných. Bavit se o běžných věcech a do Prahy jezdit na výlety a ne pro takové zprávy. Vím, že na tom nejsme úplně nejhůř, ale ani dobře. Pereme se s nemocí každý den a síly už ubývají. Potřebovala bych zase nějaký světlý bod, ale v poslední době jich zrovna moc není. Cítím, že se přestávám radovat z maličkostí a více se bojím. Bojím se budoucnosti, přítomnosti, večera i rána. Možná se na tom podepisuje i pochmurné počasí oznamující blížící se zimu, ale po zimě zase příjde jaro, ale zázraky se dějí tak jedenkrát za sto let.